Stále znovu se na politické scéně dostáváme do konfliktů ohledně restitucí majetku náboženských společenství. I restituční kauzy a složité zákonodárství ohledně vracení majetku fyzickým osobám, potomkům apod., se většinou objevují jako skandální historky, mají často nacionalistický a velmi populistický podtext. Pojem „restituce“ se stává jakýmsi jedovatým šípem, létajícím mezi různými politickými skupinami. Chtěla bych však připomenout, že by nám v této debatě slušelo více střídmosti a úcty vůči lidem, kteří se stali oběťmi toho, co dnes pracně korigujeme. Bylo to 20. ledna 1942, tedy před sedmdesáti lety, kdy se některé nacistické špičky rozhodly v Berlínském Wannsee, v krásné a idylické krajině, vyvraždit evropské Židy. Nejen protokol tohoto zasedání, ale i pozdější výpovědi jednoho z účastníků, odsouzeného a popraveného válečného zločince Adolfa Eichmanna, svědčí o hrůzných a zločinných představách nacistů. Svědčí, o tom, jak popírání lidských práv, zrůdné představy o rasách i o náboženství, o národu nadlidí, mohou vést k nepředstavitelné masové vraždě. Naše debaty o majetku se dnes pohybují v oblasti, kdy masová vražda dala do „oběhu“ majetek jednotlivců i náboženských obcí. Pohyb tohoto majetku byl po celá desetiletí složitý, zajisté není vše jasně řešitelné, ale na celý komplex bychom se měli dívat s jasným povědomím, co bylo na začátku.
Milionům zavražděných hlavně nemůžeme vrátit jejich život. Ale v řadě případů ani nenalezneme dědice. I v případech pozdějších tragických period bychom měli zachovat povědomí o příčinách toho, co dnes řešíme. Musíme se sklonit před oběťmi. A nesmíme zapomenout na to, co se stalo před sedmdesáti lety ve Wannsee.