Den na to moje jméno padlo jako návrh předsedy sociální demokracie mezi těmi, kteří by mohli být kandidáty této největší politické strany. Nakonec bylo rozhodnuto jinak a já toto rozhodnutí podporuji. V každém případě, jsem si kladla mnoho otázek, které se týkají role prezidenta.
Funkce prezidenta země se mi vždy spojovala s obrazem T.G. Masaryka, kterým jsem pak poměřovala jeho následníky. T.G.Masaryk se vyjadřoval k většině problémů v zemi. Napsal množství článků a esejů, které jsou i dnes pro nás velmi cennou inspirací našeho uvažování a uvědomování si souvislostí. Naše generace, natož ta novější, pokud nejsme historici, nezná detaily Masarykových půtek s tehdejší vládou ani jeho sebeprosazování se. Víme však, že svou osobností, autoritou ve světě a v Evropě dokázal prosadit uznání Československa jako samostatného státu a být partnerem největším tehdejším mocnostem. Dokázal vytvořit a prosadit Ústavu, která patřila ve své době k nejmodernějším v Evropě včetně zakotvení volebního práva žen. Mimochodem na Ústavu z r. 1920 vycházející z Ústavy americké a francouzské navazuje i naše současná Ústava. Masaryk dokázal vybudovat velmi rychle demokratickou zemi a právní stát. I proto to byl pro lidi tatíček Masaryk s jehož názorem prezidenta se příliš nepolemizovalo. To ale nebylo dáno žádnými mocenskými pákami, ale vysokou morální autoritou a osobní Masarykovou integritou. Tuto morální autoritu opřenou o jasnou hierarchii hodnot přisuzují lidé i Václavu Havlovi.
V souvislosti s nově definovanou volbou prezidenta jsem začala více přemýšlet o tom, co vlastně lidé od prezidenta očekávají a co od něj tato země potřebuje. Kompetence prezidenta jsou jasně vymezeny Ústavou ČR (se kterou má velké problémy Václav Klaus). Ty se nijak nezměnily ani změnou způsobu jeho volby. Prezident je součástí moci výkonné , tedy vlády, přičemž je hlavou státu. Jeho role má dvě roviny formální a jednu, velmi silnou – neformální. Tou první a zásadní je reprezentace státu navenek. Podle Ústavy ČR je však reprezentantem a naplňovatelem zahraniční politiky formulované vládou odpovědnou parlamentu. Hrad je však první adresa v republice a prezident je její nejvyšší ústavní činitel. S tím souvisí kompetence dojednávat mezinárodní smlouvy nebo k tomu dát pověření členovi vlády. Prezident není ten, kdo by měl určovat směr zahraniční politiky. Jmenuje však velvyslance a tím má v rukou významnou páku na ministerstvo zahraničí.
Druhá role směřuje dovnitř země. Prezident jmenuje Bankovní radu, navrhuje ke jmenování ústavní soudce, pověřuje vítěze voleb sestavením vlády, rozpouští poslaneckou sněmovnu, vyhlašuje termíny voleb. To vše znamená, že na vnitřní chod země má vliv, ale jen zprostředkovaný a poněkud omezený. Nepřímo však může ovlivnit velmi silně i politické dění v zemi. Současný prezident Václav Klaus to dělal i za cenu „ohýbání“ Ústavy.
Třetí, neformální, ale velmi silnou roli, současný prezident podědil po svých předchůdcích, a přímo volený prezident pravděpodobně ještě zesílí, je jí role ideového vůdce, tedy toho, kdo má velký vliv na utváření veřejného mínění ať v pozitivním, tak v negativním smyslu.
Zásadním úkolem nového prezidenta bude posílit vládu práva v zemi od respektování Ústavy, kde by měl být prezident vzorem, až po vymahatelnost práva, které bude vyžadovat od prezidenta např. zdrženlivost při udělování milostí. V právním a morálním chaosu, který v naší zemi vládne to nebude jednoduché. Nelehkým úkolem pak bude navrátit naší zemi pošramocenou pověst v zahraničí ať už v EU nebo ve světě.
Obávám se, že měl pravdu Petr Pithart, když v rozpravě k zákonu o přímé volbě prezidenta řekl, že lidé budou zklamáni jejím výsledkem. Očekávají mesiáše, ale mesiáš nepřijde. I kdyby zvolili toho nejcharismatičtějšího člověka, má ústavně danou roli. Jak ukazuje současná prezidentská éra, ta role vyžaduje víc vnitřní disciplínu člověka v této funkci než jeho silné ego. Jak je nyní názorně vidět, ne každá silná osobnost je schopna unést pozici nejvyššího úředníka v zemi, který svým podpisem stvrzuje zákony a mezinárodní smlouvy, o kterých rozhodl parlament. I vrchní velitel ozbrojených sil v parlamentním systému musí mít jednu zásadní vlastnost, vnitřní disciplínu, schopnost vnímat politiku jako službu lidem, službu vlasti, nikoliv službu sobě.
Tyto úvahy mě dovedly k tomu, že dobrého prezidenta v našem ústavním systému může přinést nabídka poctivé služby, nikoliv agresivní volební marketingová kampaň. Proto jsem už při projednávání zákona o přímé volbě požadovala vymezení finančních limitů volebních kampaní a jasná pravidla pro jejich financování, které zamezí případnému kupování si milostí či přesměrovávání zahraničněpolitické orientace země proti směřování vládní zahraniční politiky.
Lidé mají právo si zvolit toho, kdo je bude reprezentovat. Mají právo si vybrat toho, kdo je autoritou svého úřadu bude po další léta silně ovlivňovat ať si to budou uvědomovat nebo ne, kdo na ně bude shlížet z obrazů ve školách a kancelářích, komu budou chtít věřit.
Neměli by se nechat opít rohlíkem mediálních zkratek a virtuálních obrazů. Každý volič bude pro tu chvíli personálním ředitelem jehož úkolem bude vybrat toho nejlepšího pro jasně danou pozici. Každý volič bude mít možnost vybrat člověka, který nijak zvlášť nemůže ovlivnit jeho každodenní život, ale podle kterého ho budou soudit všude na světě, který po své funkční období bude prototypem příslušníka našeho národa. Naplnit tuto roli nebude pro kandidáty skutečně lehká úloha. Naplnit očekávání lidí, že prezident bude skutečnou jedničkou v zemi, morální a nezpochybnitelnou autoritou, bude ještě těžší. Je pro mě čest i závazek být mezi těmi, jejichž jméno se v této souvislosti objevilo.