Rok to asi opravdu nebude jednoduchý. Kdo však sleduje evropskou problematiku, vidí nejen to negativní, ale také skutečnosti pozitivní, ale o těch se tolik nepíše. Například o schopnosti evropského sociálního modelu překonávat krizi. Skandinávie se krize téměř nedotkla. Německo má nejnižší míru nezaměstnanosti od poloviny devadesátých let, špatně na tom není Rakousko a Polsko vykazuje hospodářský růst. Je také zřejmé, že členské země EU jsou rozhodnuty jít dál společnou cestou, posílit evropskou měnovou, hospodářskou i politickou integraci a stát se tak skutečným globálním hráčem, který je doposud nositelem nejvyšší kvality života v dějinách lidstva. To je i naše naděje. Dokud jsme členy EU, jakkoliv šílené a nekompetentní nápady naší současné vlády a mimoevropské výzvy pana prezidenta, jsou korigovány evropskými pravidly, na jejichž vytváření se podílí i čeští europoslanci a obě komory českého parlamentu.
To je pro nás skutečně pozitivní zpráva, i když se vláda a prezident hodně snaží, aby další evropská integrace, tento největší soudobý mírový projekt, byl bez nás. Pokud by se toto podařilo, českým a moravským zemím by se nežilo lépe, ale právě naopak. Není to totiž Evropská unie, která potřebuje Českou republiku, ale je to náš stát, který potřebuje Evropu, právě proto, aby se neocitl tam, kde již jednou byl. A to na periferii, nebo dokonce mimo ekonomickou, historickou a demokratickou mapu dějin. Ale o tom, i o další existenci či rozsahu veřejných služeb rozhodnou příští rok lidé v senátních, krajských a možná i prezidentských volbách.
Je to tak, jako v tom příběhu o kuřeti. Mladý silný muž přišel za rabínem a v hrsti držel malinké kuře. Rabínovi řekl: „Rabi, ty vždycky všechno víš. Je to kuře živé nebo mrtvé?“ Rabi věděl, že když řekne živé, stačí, aby muž jen maličko víc sevřel pěst a kuře zemře. Tak jen řekl: „Je to na Tobě.“