Máme ještě intelektuální elity?
Kladu si otázku, jaká jsme společnost, že to nikoho nepobuřuje? Jaké jsou české intelektuální elity, žurnalisté, historici, filosofové, že k tomu mlčí, že pro ně neznamená nic ani odkaz mrtvých z překonaných válečných konfliktů minulého století, ani úsilí o uspořádání světa bez utrpení válek. To jsme se jako národ už skutečně stali tak okoralými, necitlivými a sobeckými? To už nás skutečně nezajímá nic jiného než okamžitý osobní zisk za každou cenu? To jsme skutečně ztratili respekt ke všem pozitivním hodnotám? To se chceme nechat uzavřít za železnou zeď s pravidly džungle a vydat všanc naše lidi zlatokopům typu těch, kteří vraždili metanolem? Je mi skutečně smutno.
Život bez válek není samozřejmý
Evropský projekt je doposud největším mírovým projektem v dějinách lidstva. Občanům na svém území toto společenství zajistilo již téměř sedm desítek let bez válečného utrpení. To je v historii ojedinělé. Zakladatelé projektu Jean Monnet a Robert Schuman po druhé světové válce hledali mechanismus, jak udělat válku na kontinentu nejen nemyslitelnou, ale také nemožnou. Prostředkem k tomu bylo Společenství uhlí a oceli, společná správa surovin potřebných k výrobě zbraní, restrukturalizace průmyslu a na ně navazující kroky prohlubující evropskou integraci, Evropské hospodářské společenství a Evropská unie. Život bez válečného utrpení, bez válek vedených národními státy, není samozřejmý. Uvědomila jsem si to s celou naléhavostí, když jsem měla možnost reprezentovat ČR při uctění obětí masakru v srbské Srebrenici. Jugoslávie pro nás za železnou oponou byla téměř zemí zaslíbenou, branou k demokracii. V polovině devadesátých let se zde válčilo a v r. 1995 ve Srebrenici bylo zmasakrováno osm tisíc lidí.
Úspěch Evropské unie nelze měřit jen penězi
Cena evropského projektu nejsou jen peníze z evropských fondů k podpoře vyrovnání hospodářských rozdílů mezi jednotlivými evropskými regiony, dokonce ani ne jednotný volný trh. Tím nejcennějším je právě to, že se jedná o mírový projekt. Připomněl mi to turecký ministr zahraničí, kterého jsem nedávno přijímala v Senátu. Řekl, že Turecko nijak zvlášť nezajímá evropský hospodářský prostor, v tom už dávno jsou, ale Turkové usilují o členství v EU právě pro onu mírovou budoucnost.
To a také úlohu, kterou sehrává a dál bude moci sehrát EU v globálním světě, měl jistě na mysli Nobelův výbor, v čele s Thorbjørnem Jaglandem, když jednomyslným rozhodnutím udělil Cenu míru Evropské unii. Předseda Evropské komise J. E. Barosso to považuje za poctu pro všechny občany Evropy a má pravdu. Ti největší současní i minulí evropští státníci toto rozhodnutí vítají a váží si ho. Český prezident ale hovoří o vtipu a jeho poradci, kteří již odhodili veškeré diplomatické zábrany, za hranicí vkusu dští oheň a síru nejen na EU, ale i světově uznávaný Nobelův výbor. Mezinárodním společenstvím nemůžeme být vnímání jinak než jako ignoranti se všemi mezinárodně politickými i ekonomickými důsledky.
Možná se zdá, že postoj k udělení Nobelovy ceny není podstatný. Ale je dokladem jasné hierarchie vnímání hodnot, a tak to také je vnímáno civilizovaným světem. Stydím se, že něco takového může znít ze země, která právě evropským zemím a evropskému projektu vděčí za to, že se dnes počítáme mezi vyspělé demokratické země. Bojím se, kam nás takové postoje mohou zavést.
Alena Gajdůšková